Beseda se žáky z dětského domova

 Dívka jménem Klára a chlapec jménem Honza k nám přijeli, lidově řečeno, z pasťáku, z Jihlavy. Společně se svým doprovodem nám vyprávěli o svém životě a denním režimu v tomto zařízení.

 Oba dva byli přibližně v našem věku, díky čemuž jsme si dokázali vše lépe představit na našem vlastním životě. Klára pocházela z Kladna, kde již předtím byla v dětském domově přibližně od tří let. Kvůli problémům byla v jedenácti letech přesunuta do Jihlavy. Honza pocházel z Brna, kde nejprve rok strávil v místním dětském domově, ale poté byl z podobných důvodů jako Klára přemístěn do Jihlavy. Oba dva se se svými rodinami stýkají velmi zřídka o dovolenkách. Také nám přiblížili podrobnosti ohledně stravování, školní docházky, peněz nebo třeba také používání mobilů. Režim zde je velmi přísný a tvrdý. Došla řeč i na bodování. Za každé neuposlechnutí se body odečítají a za jakoukoli práci navíc se přičítají. Na konci týdne se vše posčítá a výsledky se oznámí dětem.      

Jak u Honzy, tak u Kláry byla vidět nervozita. Nebylo pro ně vůbec lehké mluvit o svém životě, natož pak před cizími lidmi v cizím městě. Také na nich bylo znát, že si dobře uvědomují svou vinu a chyby, k čemuž je v domově všichni vedou. Co se týče našich pocitů, byly velmi smíšené. Člověk cítí lítost a zároveň se stydí za svoje pohodlí. Za dostatek jídla, příjemné prostředí doma i za mnohem přívětivější budoucnost.

 Na závěr přišlo několik překvapení. To první bylo od našich hostů. Na dotaz, kam půjdou po skočení základní školy a kde by chtěli bydlet, oba řekli, že chtějí zůstat v domově a docházet na vybranou střední školu. Naprosto nás šokovalo, že chtějí zůstat, ale prý by jinak začali znovu dělat věci co předtím. To druhé přišlo od nás. Oba dva jsme totiž obdarovali bezdrátovými sluchátky a byl to vskutku krásný pohled na to, jak byli překvapení. Kláru to dojalo až k slzám.

 Pár minut před odchodem nám Honza popřál, ať se nikdy nedostaneme na stejné místo, jelikož je to strašný pocit tam odjet. A také, ať si vážíme toho, co máme. Osobně si myslím, že to byla krásná, výstižná a pravdivá slova na závěr.

Johana Kramářová