OLYMPIÁDA LIDSKÝCH PRÁV A SVOBOD
O této středoškolské soutěži jsem se dozvěděl od paní profesorky Chalupové na konci minulého roku. Zaujala mě, a tak jsem se přihlásil na její webový portál, kde jsem následně musel během 45 minut napsat esej na téma: „Měly by u nás být zavedeny povinné volby, jako je tomu třeba v Belgii?“. Po celou dobu práce jsem zastával postoj odpůrce, protože si myslím, že to odporuje základním hodnotám demokracie, a po skončení limitu jsem byl se svým výkonem víceméně spokojen. V následujících týdnech se pak organizátoři olympiády ze spolku Leges Humanae pustili do hodnocení. Byl jsem mile překvapen, protože jsem se umístil v padesátce nejlepších z celkových 700 účastníků a postoupil do celostátního finále.
V únoru se toho pak dělo opravdu hodně. Hlavní bylo, že jsem absolvoval dva workshopy se zaměřením na psaní závěrečné finálové eseje. Na její vypracování jsme pak dostali přesně týden, a to od doby, kdy nám byl zasláno podrobné zadání s celkem čtyřmi tématy. Já jsem si vybral to s číslem 3 čili Výhody a nevýhody digitalizace veřejné správy. Na začátku pro mě bylo důležité jasně vymezit svůj názor, poté si uvědomit argumenty pro a proti, zmínit nějaké příklady potencionálního porušení základních lidských práv, a konečně na závěr to celé nějak zrekapitulovat. Digitalizace vstupuje do našich životů převážně v pozitivním slova smyslu, pro lidi je třeba mnohem snazší zaplatit online než chodit za přepážku na poštu. Na druhou stranu, skupiny seniorů či sociálně vyloučených mohou být všemožnými digitalizačními "vychytávkami" znevýhodněni, což jsem musel důkladně zvážit při psaní negativ.
A teď už samotné finále. To proběhlo, jak už jsem zmínil, 25. března. Nepsal jsem však kde – přímo v útrobách Magistrátu hlavního města Prahy! Vyrazit jsem musel brzy, protože už asi v 10 hodin jsem obhajoval svoji esej ve druhé skupině B. V úvodu jsem nejdříve v krátkém dialogu shrnul důležité body mé práce, následně se mě pak čtyřčlenná porota složená z velkých odborníků zeptala na pár doplňujících otázek. Poté následovala obědová pauza před prvním vyhlášením těch 9 studentů z celkem 30 přítomných, kteří postoupí do tzv. "superfinále". Už jsem si balil věci, když v tom při přečtení postupujících zaznělo i moje jméno. Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit, ale už za malý moment jsem seděl přímo v křesle pana primátora MUDr. Zdeňka Hřiba a čekal na nové zadání. To bylo jednoznačné – před všemi porotci a přítomnými, za pultem, který můžete znát z televize, předstoupit, a ve 2 minutách sdělit svůj pohled na předem vylosovanou lidsko-právní otázku. Moje zněla asi nějak takto: Měly by lidé prchající ze své vlasti kvůli tíživým přírodním podmínkám dostat azyl v jiných státech, i když nejsou bezprostředně ohroženi na životě? My museli náš pohled na otázku, pro jejíž přípravu byla vyhrazená pouhá minuta a půl, představit ve dvou minutách, a následně v dalších sedmi, které se navíc zastavovaly, odpovědět na dotazy porotců. Tušil jsem, že tato disciplína není mým šálkem kávy, vůbec jsem totiž se superfinále nepočítal, přeci jen, soupeřili proti mně převážně o dva roky starší studenti 4. ročníků. I tak jsem se toho ale snažil říct co nejvíce a odpovědět na zvídavé otázky porotců.
V celkovém vyhlášení výsledků jsem sice neskončil na „bedně“, ale s celkovým děleným 4. místem ze všech účastníků z celé České republiky jsem více než spokojen. Musím uznat, že do Prahy jsem jel s obavami, zpátky však plný skvělých a cenných zkušeností.
Štěpán Zvolánek, sexta
Štěpánovi velmi děkujeme za vynikající reprezentaci školy.
